Historie stylů

 

 

JIU - JITSU

 

 

JIU - jemné,      JITSU - umění

 

Vznik Ju-Jitsu

Jako bojové umění patří jiu-jitsu (též ju-jitsu nebo ju-jutsu) mezi nejstarší v Japonsku. Někteří mezi jeho předky zařazují sumo, jiní ozbrojený zápas kumi-uchi, a  ještě jiní vidí jeho kořeny v bojových principech vnuka císaře Seiwa z  9.století.

Dnes se cvičí pro radost z pohybu i pro sebeobranu. Je součástí standardního výcviku speciálních policejních složek a Security Agentur celé řady zemí. Ve světě existuje celá řada stylů, od těch tradičních až po "novátorské", které reflektují vývoj moderních zbraňových prostředků a míchání různých bojových stylů. (V klasickém Jiu-Jitsu například patřil mezi nejčastější útoky sek mečem zhora, zatímco kopy se téměř nepraktikovaly - možná proto, že tenkrát neměly pevné boty. Dnes je tomu ovšem naopak.)

 

Styly a směry

Ve světě se mu věnují statisíce cvičenců a má řadu odnoží a stylů. Patrně nejpopulárnější je brazilské Ju-Jitsu, které se zaměřuje na volný boj v ringu, ale i různé esoterické styly, které se soustřeďují na vedení životní energie ki (cchi).

Hlavní směry jsou ale zaměřeny na utilitární rozvoj a slouží především výcviku policie a speciálních zásahových jednotek. Oproti jiným stylům má totiž Ju-Jitsu výhodu v širokém repertoáru technik, takže si napadený může zvolit takovou, která je pro danou chvíli a situaci nejvhodnější. Zpravidla tu, která je nejméně zničující i pro protivníka (proto se také Ju-Jitsu vyučuje u policie, tajných služeb, ale studují ho i osobní strážci, vyhazovači, ženy v nebezpečných profesích...)

 

Historie Ju-Jitsu v ČR

Předválečné snahy V České republice sahají jeho kořeny do začátku 20. století. Dokonce - to se moc neví - bylo vyučováno ještě před judem. První oficiální oddíl byl založen v roce 1910. Byl to Vysokoškolský sport Praha, kde vznikla sekce tzv. úpolnických sportů a v nich se cvičil box, řeckořímský zápas a džiu-džitsu. Mezi prvorepubliková velká jména lze zařadit mistry Tůmu, Zrůbka, Šímu, Krákoru nebo Lorenze.

Už před druhou světovou válkou vyšla celá řada knih. Z jejich autorů jmenujme například Huga Slípku, Josefa Drobečka, Viktora Mráčka, Edmunda Varyho, Viktora Mikoláška, Františka Šímu, Bedřicha Krákoru, Františka Smotlachu nebo Karla Zrůbka.

Padesátá až sedmdesátá léta Po válce se cvičilo džiu-džitsu vedle juda a posléze, když vznikla zvláštní sekce pro úpolové sporty, i vedle karate a aikido. V této době byl největší zájem o sebeobranu. Velmi výrazně se tehdy začal prosazovat autor Antonín Matras, ze Slovenska k nám chodily knihy Vojtecha L. Levského. Začalo též přibývat různých účelových příruček, především bezpečnostních a vojenských a dále  příruček zaměřených na stoupající oblibu sebeobrany na základě technik z karate a později též brany.

"Brana" byl původně termín Františka Smotlachy ze 30. let, který měl spojit judo a jiu-jitsu. Skutečný systém s názvem brana však vznikl až v 60. letech z něčeho, co se chvíli jmenovalo české karate a dnes je to lokalizováno jako multisignální a kvazisignální sebeobrana v klubu Alogodos. Je to bezesporu největší český teoretický příspěvek ke světovému uvažování o sebeobraně a bojových uměních, stojící svým významem vedle Tyršovy klasifikace úpolů z 19. století (kde nebyla sebeobrana ještě explicitně jmenována).

Seznam autorů z této doby by však byl už příliš dlouhý a tak zde zmiňme jen ty nejplodnější: Adolfa Andreje Lebedu (džiu-džitsu), Jindřicha Nováka a Ivana Špičku (brana, MS a QS).

Doba před listopadem 1989 Zatímco bojové sporty byly za socialismu jakž takž tolerovány, bojová řemesla ne. Místo něj se v socialistické ČSSR vyučovaly spíše různé sebeobranné fragmenty, založené na systémech judo nebo karate, pak sovětské sambo (tzv. samoobarona bez oružija) a již zmíněná česká brana. První pokus o revitalizaci skutečného Ju-Jitsu (ju-jutsu, jiu-jitsu, džiu-džitsu, tawara-jutsu, tai-jutsu, yawara-jutsu atd.) proběhl proto až v polovině 80. let v Plzni díky pánům Honzíkovi a Chaloupkovi pod názvem Jissai-Jitsu. (Tento směr jsme mimochodem dva roky cvičili i my.) Ale skutečný rozvoj Ju-Jitsu, tak jako ve všech bojových uměních, nastal až po roce 1989.

Po roce 1989 Dnes u nás existuje několik federací a osamělých klubů, s různým zaměřením a kvalitou. Z původní brněnské Asociace bojových a duchovních umění, která skončila finančních krachem, se zhruba v polovině 90.let vydělila brněnsko-vyškovská Federace Ju Jitsu ČR, a z ní jsme se zas po řadě problémů s jejím vedením vydělili v roce 2005 my. Tak vznikla střešní organizace Ju Jitsu Česká Republika, která má licenci k cvičení a udělování technických stupňů od mezinárodní World Ju-Jitsu Organisation a jejím technickým ředitelem je shihan L. Petráš, VI. Dan Ju-Jitsu WJJKO.

Převzato z Bojove sporty.cz

 

Jiu-Jitsu (japonsky kandži 柔術 柔術 - džú džucu, hiraganou じゅうじゅつ; výslovnost je různá: džiu džicu, ale i džú džucu) neboli také Ju-Jitsu, Jujutsu nebo Jiu-Jitsu je tradiční japonské bojové umění, jehož kořeny sahají až do devátého století. Od té doby prodělalo mnoho změn. Nicméně největší změnou byla první systematizace technik, které v roce 1532 provedl Hisamori Takeouči. Ju jutsu můžeme přeložit jako „jemné umění“ nebo také „umění dosáhnout vítězství ohebností a/nebo pružností“. Existuje přes 700 základních verzí japonského ju jutsu. Další styly vycházející z ju jutsu pak nalezneme po celém světě. Ju jutsu je také závodní sport.

Charakteristika

Je to obranné bojové umění, které využívá kopů, úderů, různých hodů k neutralizaci útočníka. Důležitou roli hraje také kinetická energie protivníka, která je pomocí džu džucu využita proti němu samému. Je to také bojové umění i pro boj se zbraní. Žáci jsou trénování i pro varianty boje se zbraní proti neozbrojenému či ozbrojenému protivníkovi a hlavně pro situace, kdy jsou sami beze zbraně proti ozbrojenému protivníkovi. Důležitou složkou Džu džucu je také atemi waza neboli cílené útoky na protivníkovy vitální body za účelem jeho ochromení např. oči, solar plexus, pohlavní orgány apod. Pro účely džu džucu se používá většinou Judistické "těžší" kimono se silným lemováním límců pro trénování úchopů a hodů, neboť dochází ke značné námaze materiálu. Jiná kimona jako např. karatistická by totiž takovou zátěž vydržela jen po velice omezenou dobu, jelikož jsou vyrobena z tenčích a méně odolných látek.

Převzato z wikipwdie

 

 

 

 

Karate-DO

 

 

Karate (japonsky: 空手道; Karate-dó), je japonské bojové umění.

Vlastní druh neozbrojeného boje vznikl též na Okinawě, což je jeden z ostrovů Rjúkjú. Tamní vládce (daimjó) zakázal prostému lidu nosit a používat jakékoliv zbraně. Vzhledem k útokům banditů a krutosti lenních pánů, byli obyvatelé Okinawy nuceni rozvinout techniku boje holýma rukama (popř. pomocí běžných denních pomůcek). Tuto techniku nazvali Te (ruka). Díky obchodnímu spojení s Čínou se okinawské Te dostalo pod vliv Kempo (Kempo je souhrnný název pro čínská bojová umění) a rozvinulo se v různé samostatné styly.
Ve městech Šuri, Naha a Tomari se vyvinuly tři styly boje - Šuri-te, Naha-te a Tomari-te. Z těch se v 19. století vyvinuly dva směry: Šorei-rjú (pův. Naha-te) a Šórin-rjú (spojením Šuri-te a Tomari-te). Postupem času se tyto školy dále dělily a kombinovaly, takže dnes známe velké množství stylů karate, nejznámější z nich je pak Shotokan-rjú.
 

Historie Karate

Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo původně „čínská ruka“. To byl i původní význam znaků, kterými se karate v Japonsku označovalo. Moderní mistr tohoto umění Gičin Funakoši, který zemřel v roce 1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly „prázdná ruka“. Funakoši však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii: „stát se prázdným“. Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: „Jako lesklý povrch zrcadla odraží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli „prázdný“, v karate“.
Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v roce 1922, kdy Funakoši, který byl profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičních bojových umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Namísto návratu na Okinawu učil Funakoši karate na různých univerzitách a v Kodokanu - Mekkce Judo - do doby, kdy byl schopen v roce 1936 ustavit Šotokan, velký mezník v historii karate v Japonsku.
Japonská asociace karate (JKA) byla utvořena v roce 1955 s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra. Asociaci uznalo ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate (vítězem se stal Hirokazu Kanazawa), které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport.
Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a např. v Japonsku je součástí tréningového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen. V Japonsku a všude ve světě však karate získává velkou popularitu jako soutežní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence v celém světě.

 

Převzato z Bojove sporty.cz

 

 

 

Allkampf - Jitsu

 

 

Co je Allkampf-Jitsu

Allkampf-Jitsu (AKJ) je moderní bojové umění využívající propracované asijské techniky boje. Je to sebeobranný systém, který využívá údery, kopy, úhyby těla, házení a páčení, boj ve stoje a na zemi k odražení jakéhokoliv útoku za účelem ochránění zdraví nebo majetku obránce.

AKJ lze zařadit do rodiny novodobých evropských škol Ju Jutsu, které vznikaly v polovině minulého století. AJK oproti jiným školám Ju Jutsu se ale přizpůsobuje potřebám sebeobrany dnešní doby a to jak v profesní, tak ve veřejné sféře.

AKJ bylo vytvořeno mistrem Jakobem Beckem v roce 1968 a od té doby se neustále rozvíjí.

V současné době obsahuje přes 330 základních obranných technik, tři formy kombinace (kihon) a deset kata. Základní techniky obsahují obranu proti úderům, kopům, hodům a škrcení a proti zbraním (nůž, krátká tyč, dlouhá tyč, pistole). Systém obsahuje také obranu s pomocí zbraní hanbo a tonfa. Od roku 1995 mají žáci možnost vzájemně konfrontovat své nabyté schopnosti na sportovním poli. Byly zavedeny sportovní disciplíny Kata (sestavy úderů a kopů), Randori (předvedení obranných technik s partnerem), Tameši vari (přerážení dřevěných desek) a Embu (minutový ukázkový boj dvou útočníků proti jednomu obránci). Aby byl zachován princip universálnosti musí závodníci v kategorii jednotlivců absolvovat všechny disciplíny (K+R+T) a jsou hodnoceni až ze součtu koeficientů z jednotlivých disciplín. V soutěži družstev se provádí navíc disciplína Embu. V roce 2001 byla přidána další disciplína Fighting, což je sportovní volný boj, ve kterém se používají údery a kopy, hody a porazy a boj na zemi. Boj se provádí s lehkým kontaktem a trvá 2x dvě minuty. Četnost závodů (1x ročně) zabezpečuje, že AKJ zůstane stále bojovým uměním a nestane se sportovním stylem.

Systém AKJ má pevný zkušební řád, který obsahuje 9 žákovských stupňů (kyu) a 10 mistrovských stupňů (Dan). Na každý technický stupeň se provádí slavnostní veřejná zkouška, po jejímž úspěšném absolvování je žák oprávněn nosit barevný pás dle dosaženého technického stupně a obdrží mezinárodně platný certifikát. Barevné označení pásů slouží žákovi pro uvědomění si, jak daleko je na své cestě a pro učitele je to rychlá orientace o úrovni technické vyspělosti žáka. Při zkouškách (Zkoušky) na jednotlivé technické stupně mají žáci (žák) možnost si prověřit svou technickou i psychickou vyspělost. Například zkouška od 6. kyu již obsahuje přerážecí techniku dřevěné desky o rozměrech 30x30x3 cm kopem mai geri. Čím vyšší stupeň, tím širší deska a více úderových ploch.

Řád AKJ popisuje přesné tréninkové principy, které se používají pro jednotlivé výcvikové skupiny: děti, mládež, dospělé, výcvik policejních jednotek, armády a speciálních jednotek. Techniky se v zásadě neliší, pouze zakončení technik je přizpůsobeno fyzickým schopnostem dané výcvikové skupiny a její využitelnosti dle toho, k jakému účelu se používá.

 

 

Hody, porazy a podmety Allkampf-Jitsu umožňují odvést sílu a energii útočníka mimo obránce a svým provedením, buď způsobí okamžitou eliminaci útočníka nebo ho dostanou do pozice, ve které ho obránce může účinně vyřadit z dalšího boje.

 

Krátké údery a šoky. Dojde-li při boji ke zkrácení vzdálenosti, využívá Allkampf-Jitsu krátkých úderů a šoků na citlivá místa, při zachycení oděvu či částí těla se používá dynamického strhávání, páčení až lámání všech dostupných končetin útočníka.

 

Trénink volných sestav - kata je tradiční asijskou výukou nácviku postojů, úderů, kopů, krytů a sebeobranných situací používanou i v systému Allkampf-Jitsu. Všestranná zátěž vede ke zlepšení obratnosti, pohyblivosti a síly.

 

Systém nácviku bojových situací. Allkampf-Jitsu má propracovaný systém nácviku bojových situací - randori, který vytváří návyky pro použití té nejvhodnější obrany pro danou situaci. Po dlouhodobějším výcviku si každý vybere obranné techniky a taktiku boje, které nejvíce vyhovují jeho psychickým a fyzickým schopnostem.

 

Úderová průprava přerážení. Je-li úder nebo kop ve správnou dobu na správném místě, musí mít ještě dostatečnou intenzitu a odolnost úderové plochy, aby byl účinný. K tomu slouží úderová průprava, která je završena testem přerážení dřevěných desek.

 

Pákové techniky. Při napadení fyzicky silnější osobou používá obránce vhodnou taktiku a využívá pákových technik, které tuto převahu eliminují. Allkampf-Jitsu má vytvořený ideální systém výuky dětí, mládeže a žen.

 

Znehybňovací techniky. Dojde-li k boji na zemi, jsou pákové a znehybňovací techniky Allkampf-Jitsu tou nejúčinnější zbraní.

 

Profesní sebeobrana. Odražení nenadálého útoku, znehybňovací a odváděcí techniky Allkampf-Jitsu jsou využívány v policejní praxi. Veřejnost může využít tyto techniky pro bezpečnou kontrolu zneškodněného útočníka.

 

Obranné techniky Allkampf-Jitsu proti zbraním typu obušek, tyč, nůž a pistole využívají profesionální bezpečnostní agentury, ale i občané při výcviku sebeobrany

 

Vysoké, střední a nízké kopy. Vysoké, střední i nízké kopy míří na nejcitlivější místa útočníka a v případě více útočníků jsou kopy nejlepší zbraní pro udržení bezpečné vzdálenosti.

 

 

Základní kameny AKJ

Základními kameny celého systému AKJ jsou universálnost, přizpůsobivost, použitelnost, jednoduchost, odolnost a výchova.

Universálnost  - tím, že Allkampf-Jitsu čerpá ze všech ostatních bojových umění a využívá jejich základních principů, umožňuje žákům odhodit pomyslné klapky z očí a brát si vše dobré, co jim pomáhá v jejich rozvoji. Z hlediska bojové situace pak používá obránce k odražení útoku všech známých technik úderů, kopů, hodů, škrcení a páčení.

Přizpůsobivost  - je v systému chápána jako volba příhodných technik pro situaci, ve které se právě nacházíme, volba intenzity a tvrdosti zakončovacích technik samozřejmě s ohledem na právní/ trestní řád společnosti. Ve druhé řadě je přizpůsobivost chápána ve smyslu přizpůsobení technik, principů a taktiky, tělesným a duševním schopnostem žáka tím, že z nabídky celého obranného systému začne používat přednostně ty techniky, které mu fungují (vyhovují).

Použitelnost  - tento prvek znázorňuje vnější stránku bojových umění a jejich původní účel, pro který byly vytvořeny. Znázorňuje zaměření stylu na reálnou sebeobranu, pěstování bojového ducha a praktické využití technik.

Jednoduchost  - ve smyslu snadno a rychle. Při zahájení výuky se žák rychle učí nové techniky bez zbytečných zátěží tradičních asijských metod. Nestuduje celá bojová umění, provádí pouze náhledy do různých stylů za účelem využití jejich principů. Toto slouží k překročení počátečních obtíží začátečníka při výuce bojového umění.

Odolnost  - vnějším znakem tohoto prvku je odolnost úderových ploch při přerážecích testech. Odolnost je chápána také ve smyslu nepodvolení se útočníkově vůli a v neposlední řadě jako trénink sebepoznání.

Výchova  - dlouhodobým a usilovným seznamováním s tímto universálním stylem se cvičenec odpoutá od jednotlivých technik, jejich technického provedení, od vědomé taktiky boje, od vědomého používání nejpříhodnější techniky v daný okamžik a přejde k prožití boje, k plynulé, nepřerušované koncentraci při nabytí prázdnoty a odhození svého ega. Již nezáleží na stylu, ale pouze na principech konání a osobním rozvoji. Smyslem se stává sebezdokonalování. Tyto základní kameny slouží pouze k pochopení toho, čím je systém tvořen. V každé technice je obsaženo něco jiného, ale není třeba nad tím příliš přemýšlet, stačí pouze trénovat a praktikovat a poznání se dostaví samo.

 

Zen Sen Jutsu

Zen Sen Jutsu je překlad Allkampf-Jitsu do japonštiny.

ZEN (All) - vše
Tento znak znázorňuje cvičenci všezahrnující prvky a principy ostatních bojových umění a přítomnost základních principů ve všech technikách a jednání, zároveň znázorňuje prázdnotu jako vyjádření stále nového učení a přijímání nových poznatků a udržení si mysli začátečníka. Připomíná životní postoj aktivního konání a přímočarého úsilí, zdůrazňuje praktické ovládnutí reality a odmítání jakékoliv formy útěku od reality.

SEN (kampf) - boj
Tento znak stále připomíná cvičenci vnější stránku bojových umění a jejich původní účel, proč byly vytvořeny. Znázorňuje zaměření stylu na reálnou sebeobranu, pěstování bojového ducha. Připomíná, že naše cvičení je stálý boj se sebou samým.

JUTSU (Jitsu) - umění, technika
Znak znázorňuje příslušnost k Jutsu, Jitsu školám, přiklánějícím se spíše k praktickému využití technik a vlastnímu boji, než k filozofickému pojetí životní cesty.

Převzato: allkampf-jitsu.cz

 

 

Hanbo - Jitsu

 

 

Překlad : BO = dlouhá tyč cca. 180 cm, HANBO = středně dlouhá tyč cca. 80 až 100 cm dlouhá tyč,

            JITSU (nebo také JUTSU) – umění. Čili umění boje se středně dlouhou až dlouhou tyčí.

 

Hanbo-Jitsu je : Sebeobranný styl který využívá převážně středně dlouhou tyč. Kterou lze snadno nahradit

            například zlomeným smetákem, vycházkovou holí, deštníkem, vytrženou plaňkou z plotu

            srolovanýma novinami atd.

 

Pro koho : Původně pro Čínské mnichy v klášterech a Japonské rolníky , v období kdy nesměly nosit a vlastnit

            žádnou zbraň ani vlastní nůž. (Období 16. století kdy taktéž vznikly další bojová umění a zbraní

            například : Tonfa původně to byla klika k mlýnku, Nunchaka původně cep na rýži , Kama původně

            krátká kosa atd.)

 

Stručná historie boje z tyčí :

Použití tyče jako zbraně je možná vůbec nejstarší technikou použití zbraně. Existují názory že použití dřevěné tyče představují přechod od boje beze zbraní k ozbrojenému boji. Tyče jsou ve všech oblastech snadno dostupné a jejich délku si každý snadno sám upraví. Tyč samotná se pak snadno dá nahradit věcmi běžného použití jako např. : vycházková hůl, deštník... V případě nouze se pak tyč dá snadno zhotovit přelomením smetáku, vytržení plaňky z plotu nebo dokonce se dají v omezeném rozsahu použít i srolované noviny.
    Tyče různých délek mají své názvy, podle nichž se označují disciplíny, zabývající se technikou jejich užití. Dlouhá tyč - Bo o délce cca. 180 cm a průměru 3 cm je hlavní zbraní bojového umění Bodžucu (Bodó), zatímco Džó - kratší tyč, s délkou zhruba 150 cm je hlavní zbraní bojového umění Džódžucu (Džódó). Hanbo-Jitsu je bojové umění které využívá k boji cca. 80 až 100 cm dlouhé hole. Všechny tři směry jsou původně určeny k likvidaci protivníka. Můžeme se také setkat s názvem Kombó - umění bránit se za pomoci holí (Bo, Hanbo), jenž bylo převzato s tradic buddhistických mnichů . V historických pramenech se uvádí, že svou " nevinnou" vycházkovou hůl dokázali v případě nutnosti přeměnit v účinnou zbraň. Nesmíme se zapomenout zmínit o tzv., Tesenu. Tesen je velmi zajímavou a důmyslnou zbraní,  je to tyč o délce cca. 30 a průměru 1 cm. I když původně se výraz tesen používal pro skládací vějíř.
    Moderní pojetí bojového umění Hanbo-Jitsu využívá k obraně převážně tyče o délce od 40 do 100 cm. Tento systém vychází z nám již známých stylu boje se zbraní, byl však do jisté míry zjednodušen a upraven tak, aby vyhovoval podmínkám dnešní doby. Využívá techniky z Bo - základní údery a podmety, Hanbo - pákové a škrtící techniky , a Tesenu - tlaků na citlivá místa (body atemi).

 

Délky  tyčí  a  dřevěných mečů

BO                          délka : 180 – 260 cm

                              průměr : 2,5 – 3,5 cm

JO                          délka : 130 cm

                              průměr : 2,5 cm

HANBO                   délka :  90 – 100 cm

                              průměr : 2,5 cm

TESEN                     délka : 30 – 35 cm

                               průměr : 3 cm

BOKEN                     dřevěný meč – délka 102 cm

SHOTO BOKEN          krátký dřevěný meč – 54 cm

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode